Barborská ul.
(vedle Chrámu sv. Barbory)
Začátek: 21.00 hodin
Lara St.John – housle
Jiří Bárta – violoncello
Pravděpodobně dvě nejznámější Bachovy suity a partity v kontrastu s virtuózním Duem Bohuslava Martinů. Slavná Bachova houslová Ciaconna v mystické atmosféře Kaple Božího těla. (Jiří Bárta)
Partity pro sólové housle a suity pro sólové violoncello Johanna Sebastiana Bacha jsou pro každého sólistu základním repertoárem i celoživotní metou. Název 'partita' je italského původu a znamená totéž co slovo suita, které je původu francouzského - označuje pořadí tanců na zámeckých plesech, které byly v období baroka oblíbenou šlechtickou zábavou. Vedle skladeb, komponovaných pouze pro tuto společenskou objednávku, vznikla suita jako samostatný hudební útvar, jehož jednotlivé části z barokních tanců vycházejí. A tak má většina těchto skladeb pořadí vět, které začíná Preludiem, pokračuje původně německým tancem Allmemande, dále francouzským Courentem přes španělskou Sarabandu a končí zpravidla Menuetem a Gigou, krom toho zachovává střídání rychlých a pomalých částí a směřuje k efektnímu závěru.
Suita č. 6 D dur pro sólové violoncello zachovává přesně tento půdorys, ale ze všech šesti Bachových skladeb tohoto druhu klade největší technické nároky. To je dáno i tím, že je komponována původně pro pětistrunné barokní violoncello. I když rytmus jednotlivých vět nezapře původní tradiční inspiraci, jde o velmi koncentrovanou hudbu, která má soustředěný ponor a meditativní účinek. V tónině D dur vznikly ty nejradostnější kompozice a proto bývá Bachova Suita č. 6 bývá v romantické obraznosti přirovnávána ke světlu či sluneční záři. Suity vznikaly v létech 1717 - 1720 v Köthenu, kde Bach prožil nejšťastnější a nejplodnější období svého života na dvoře knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu.
Ve stejné době vznikly i tři sonáty a tři partity pro sólové housle. Tento nástroj nabízel Bachovi ve své době mnohem větší technické možnosti a vznikla technicky nejobtížnější a nejzávažnější díla houslového repertoáru. A platí to zejména pro Partitu č. 2 d moll, která nekončí krátkou efektní Gigou, ale Ciacconou, tedy rozsáhlou polyfonickou větou. Princip Ciaccony spočívá v tom, že spodní hlas stále opakuje totéž téma a v hlase horním prochází variacemi. V této Bachově více než patnáctiminutové větě se od základního tématu odvíjí třicet čtyři variací. Housle jsou nástrojem z principu jednohlasým a komponovat pro ně takto složitý vícehlas je samo o sobě něco zcela mimořádného. A tomu odpovídá i technická obtížnost. Ze všech těchto důvodů je Bachova Chiaccona skladbou proslulou, opravdu velkolepou, ale také jednou z hráčsky nejtěžších.
Duo pro housle a violoncello nabízí skladatelům zajímavý útvar, který kombinuje sólové dovednosti a umění dokonalé souhry. Bohuslav Martinů (1890 - 1959) zkomponoval toto Duo č. 1 v roce 1927 a stojí tak vedle podobných děl Ravelových, Kodálydo a Honeggera, které rovněž inspiroval souzvuk těchto dvou nástrojů k nezvyklým a originálním kompozicím.
Jindřich Bálek