Rakouský skladatel Franz Schubert (nar. 31. 1. 1797 ve Vídni, zemřel 19. 11. 1828 tamtéž) měl předky na severní Moravě, rod Schubertů je tam doložen již od poč. 17. století. Otec Franz, který svého syna přežil o dva roky, odešel spolu se skladatelovým strýcem za prací do Vídně, kde se stali učiteli.
O hudební výchovu malého Franze pečoval zpočátku jeho otec a místní regenschori. V rodinném kvartetu hrál malý Schubert na violu. 1808 byl přijat do pěveckého sboru dvorní kapely. Po mutaci prošel roční učitelskou přípravkou a nastoupil jako pomocník svého otce. V prosince 1816 se vzdal učitelského místa a žil dále jako svobodný umělec.
Nejdříve se prosadil jako geniální autor písní, počínaje rokem 1820 začaly Schubertovy písně vycházet ve větším rozsahu i tiskem, ale i jeho komorní a orchestrální tvorba nese pečeť geniality. Skladatel žil převážně bohémským životem v kruhu uměleckých přátel (básníci J. Mayrhofer, F. Schober, malíř M. Schwind ad.).
V létě 188 a 1824 pobýval ve slovenských Želiezovcích jako učitel hudby dcer hraběte Esterházyho. Venerická nákaza z celkem jinak dost ojedinělé návštěvy nevěstince v roce 1818 postupně zhoršovala jeho zdravotní stav a vedla k četným duševním depresím. Nedlouho před svou předčasnou smrtí Schubert ještě uspořádal svůj jediný a velmi úspěšný koncert z vlastní tvorby (26. 3. 1828).